Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.


 
PříjemPříjem  Latest imagesLatest images  HledatHledat  RegistraceRegistrace  PřihlášeníPřihlášení  

 

 Marcel Gerard

Goto down 
2 posters
AutorZpráva
Admin
Admin



Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 23. 11. 14

Marcel Gerard Empty
PříspěvekPředmět: Marcel Gerard   Marcel Gerard Icon_minitimeThu Apr 30, 2015 6:54 pm

Začátek příběhu.
1.kapitola


Naposledy upravil Admin dne Sun May 03, 2015 3:05 pm, celkově upraveno 1 krát
Návrat nahoru Goto down
https://xvampirediariesrpgx.board-directory.net
Marcel Gerard

Marcel Gerard


Poèet pøíspìvkù : 74
Join date : 02. 12. 14

Marcel Gerard Empty
PříspěvekPředmět: Re: Marcel Gerard   Marcel Gerard Icon_minitimeThu Apr 30, 2015 9:22 pm

12.června roku 1810.

To byl den, kdy tehdy ještě nepojmenovaný chlapec, potkal svou rodinu. Rodinu, která se pro něj později stala vším. Jeho den se ze začátku zdál jako naprosto normální den. Měl jít do své práce, pracovat jako otrok pro svého takzvaného otce, dožít se noci v klidu a nic víc. Jenže to se nestalo, jelikož Marcel už od mala byl vzdorovitý typ. Ráno vstal z jeho provizorní postele, ne tomuhle se ani postel nedala říkat. Spal na zemi v koutě jako nějaký pes, dobytek, majetek. Vyrazil na plantáž sbírat jablka, jelikož to byla jeho povinnost, kdyby tohle nedělal, mohl by dopadnout špatně, ještě hůř než na tom doposud byl.
Sbíral si v klidu jablka a házel je do proutěného koše. Na chvíli si však dal pauzu, jelikož kousek od něho procházelo několik lidí. Ve předu jel na koni mladší pán, který nesl černou vlajku a hned v závěsu měl 6 můžu nesoucích rakev. Za nimi už se neslo jen pár bohatších lidí, Marcela to v tu chvíli zaujalo, jelikož ještě nikdy neviděl takovýhle pochod. A to byla chyba, až moc se zahleděl do pochodu, že zapomněl na práci. Člověk, který nad ním držel dozor, si toho bohužel všiml a za trest ho švihl bičem. Byla to pro něj ukrutná bolest, poprvé to ještě šlo, ale když ho muž švihl ještě jednou, pocítil ještě horší bolest. On se ale jenom tak nenechal, vzal shnilé jablko, které leželo na zemi kousek od něho a hodil ho potom muži. V očích se mu blýskala bojovnost, nebojácnost. Ta tam chvíli vydržela, ale zmizela v momentě, co se muž znovu začal napřahovat. Jenže už ho nikdy nestihl prásknout, už od pohledu bohatší muž ho stihl zabít, dřív než se ho jenom bič dotkl. Maličký chlapec na něho pohled se strachem v očích. V mužových očích ale nebyla známka po strachu, spíše po obdivu.
"Jak se jmenuješ?" poklekl před něho a na tváři mu pohrával úsměv.
"Nemám jméno.." tichým hláskem řekl a pak pokračoval.
"Moje máma mě nechtěla pojmenovat, než dosáhnu deseti v případě, že mě zasáhne chřipka. Ale pak zasáhla jí." tiše vysvětlil a stále se díval mužovi do očí. Ten chvíli mlčel, ale stále se tak povzbudivě a uneseně usmíval.
"Jsi bojovník a bojovníci potřebují jméno. Co třeba Marcellus?" pohlédl na něj s úsměvem a podal mu ruku. "Marcellus?" trochu udiveně řekl a přijal jeho ruku, vstal za jeho pomoci. Jeho pohled trochu roztál, mírně se na něho usmíval.
"Pochází to ze slova Mars, boha války." s úsměvem na tváři mu vysvětlil význam toho jména. Chlapcovi na tváři pohrával už jen úsměv, nic jiného.

Probudil se ze svého snu, který míval v poslední době velmi často. I ve svých myšlenkách se vracel do dob, kdy pro něho Klaus byl vším. S krásným, veselým úsměvem se začal rozhlížet vedle sebe. Vedle něho ležela jedna mladší slečna, pravděpodobně včerejší úlovek.
"Dobré ráno, sluníčko...Jak, že se to jmenuješ?" řekl s šibalským úsměvem na tváři.
"Spíš bych se měla ptát, kdo jsi ty..A kde to ksakru jsem?" obrátila se na něho s poněkud zmateným výrazem. "Hm..Teď už je to stejně jedno, asi jsem si to užil, takže můžeš jít." pohled mu přešel po místnosti a zastavil se na velkých dveří z pravého dubu. Děvče to pochopilo a začalo se oblékat, Marcel si samozřejmě nezapomněl prohlédnout svůj úlovek. Jeho očím neušlo to pěkné tetování na jejím pozadí. "Pěkné tetování." pouze s úsměvem řekl a potom už vstal z postele, začal se do něčeho oblékat a hned, jak byli  oba dva oblečení, Marcel slečnu poslal s jedním z jeho můžu pryč.
Prošel přes krátkou chodbu a zastavil se u zábradlí, opřel se o něj a pohlédl na otevřenou místnost pod ním.
"Dámy a pánové.." se smíchem v hrdle začal mluvit.
"Lidi,dneska nás čeká velká party. Večírek na oslavu založení tohoto města. Už tu stojí 297 let a my jsme byli, jsme a budeme u toho, jak se město rozvíjí. Dneska všechno musí dopadnout skvěle, nic se nesmí pokazit. Všichni máte přidělené úlohy, tak doufám, že vše dopadne, jak má. Každý si taky zajděte koupit nějaké to společenské oblečení. I ty Alicio, nepůjdeš tam v kanadách.." pohledem zabrousil k mladší asiatce, na kterou se pak usmál. Seběhl schody a sám se vydal do města, musel ještě zajít do kostela. Za Davinou. Neboli jeho mladší svěřenkou a tajnou zbraní, pozval jí na dnešní večírek, ačkoliv je to sebevíc nebezpečné, tak v sídle bude vážně v bezpečí. Hned jak odešel od ní, šel koupit nějaké společenské oblečení, jak pro sebe tak i pro Dee. Sobě vzal jednoduchý oblek, ale pro Davinu vybral jedny delší bílé šaty, samozřejmě je nevybíral sám, ale pomohla mu prodavačka.
Když všechno měl zařízené, v sídle bylo všechno připravené, hudba, stoly, výzdoba, stačilo už jen začít. Jeho muži otevřeli dveře dokořán a lidé pomalu začali vcházet.
"Hudba" pouhým jedním slovem se v místnosti rozezněla krásná hudba a vše mohlo začít. Marcel vše pozoroval ze shora, místnost se začínala plnit a po chvíli už tu bylo snad celé město. Nebo alespoň ta bohatší část. Ne, všichni měli peníze na to, aby se na tento den vystrojili a taky neměli pozvánky. Samozřejmě se sem šlo dostat i bez pozvánky, ale to by jste museli mít velmi pěknou tvářičku.
"Dámy a pánové, sešli jsme se tu dnes večer, abychom oslavili založení našeho města. Už tu stojí 297 let a stále roste, každým dnem je naše město krásnější a já pevně věřím, že ještě dlouho bude." pozvedl sklenku bílého vína. "Na New Orleans." s úsměvem dořekl a pozoroval všechny, jak si připíjí. Následně do sebe kopl obsah sklenky a šel dolů. Nechal Dee, ať si povídá se svým mladým kamarádem, nechtěl jí dneska dělat garde dámu- tedy muže. Procházel se plnou místností a vyhledával pohledem nějaké pěkné tváře. Jeho pohled však naprosto zůstal stát na jedné mladé brunetce skoro až černovlásce. Její pohled byl už do prvního momentu zkoumavý, trochu rebelský a hlavně svůdný. Prohlédl si jí od shora dolů a tak trochu litoval, že na sobě má ty pěkné černé šaty a, že není nahá.
Došel tedy k ní a cestou si vzal dvě sklenky.
"Ztratila jste se? Vypadáte jako ztracené štěňátko." s milým úsměvem a těmito slovy k ní dorazil. Podal jí jednu sklenku.
"Neztratila. Jen se rozhlížím. Pro mě? Děkuji." pověděla, když si od něho brala sklenku.
"Tak pokud chcete, klidně vás tu provedu. Patří to tu mě." ano, toto sídlo mu patří. A nejenom sídlo, ale i New Orleans. Tohle je jeho město a on je tu Králem.
"Někdy příště." odvětila a s úsměvem od něho odešla. Ale Marcel to takhle nechtěl nechat.
"Tak tedy aspoň jeden tanec." pověděl, když k ní doběhl.
"Jen jeden tanec.." pošeptal k jejímu uchu. Chytl jí jemně za loket a otočil si jí k sobě. Na tváři měl svůj svůdný -lamač srdcí- úsměv.
"Jen jeden tanec." řekla nakonec a chytla se ho za jednu ruku. Marcel svou druhou ruku položil na její záda a mírně si jí k sobě přitáhl.
"Takže odkud jste? Slečno.." dělal, že v paměti hledá jméno, ale spíše po ní chtěl, aby mu ho řekla.
"Claire.." na jeho otázku, ale neodpověděla.
"Takže tajemná slečna Claire." usmál se sladce a udělal s ní otočku. Znovu si jí k sobě přitáhl a veškerý prostor mezi nimi zmizel. Tančili jako jedno tělo, moc toho už nenapovídali. Vlastně si už nic neřekli. Marcel se jen díval do jejích očí, které pro něho byly naprostou záhadou a ona do těch jeho. On se utápěl v jejích očích jako v slaném moři.  A ona se v jeho očích roztékala jako hořká čokoláda na slunci. Jejich tanec byl dlouhý a trval přes dvě písničky. Za celou dobu už nepromluvili, ale něco mezi nimi přeskočilo. Nebo tedy aspoň z pohledu Marcela. Jejich tanec skončil a on se s ní rozloučil se slovy, zda jí ještě někdy uvidí. Slečna mu odpověděla jen krátce.
"Možná" a toto slovo ho vážně ranilo, nebyl zvyklý nad odmítnutí. Claire byla velký oříšek, který mu ten večer nedal spát.
Návrat nahoru Goto down
 
Marcel Gerard
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
 :: Příběh-
Přejdi na: